|
Stránku posunete kolečkem myši. Zvětšíte jí dvojklikem kláves Ctrl + nebo zmenšíte jí dojklikem kláves Ctrl -
Zlo, konkrétně pojmenované
komunistický koncentrák NVÚ Vykmanov
Píše se rok 1975, je měsíc duben. Husákův tuhý režim upevňuje diktaturu proletariátu a komunistickou totalitu politickými procesy. Bachařská komunistická eskorta mě přiváží spoutaného skoro do kozelce do lágru Ostrov nad Ohří - Vykmanov. Proč tak spoutaného? U soudu jsem měl kritické řeči k rozsudku Vasila Fedorka, českého soudce Krajského soudu Brno s typicky českým jménem. Můj zločin, který jsem spáchal psacím strojem a perem, označili estébáci, krajský prokurátor a soudce Vasil "podvracením republiky ve spojení s cizí mocí". A já jsem to odmítal uznat. Protože písemná kritika daných poměrů ve společnosti nemůže být v žádné demokratické zemi označena podvracením republiky.
Když mě vezli v řetězech z brněnské vazby svázaného tak, že jsem si nemohl ani utřít u nosu rýmu, a když se mě spoluvězni v eskortním autobuse ptali, kolik že těch dětí jsem zabil, došlo mi, že možná půjde o holý život. NVÚ Vykmanov ve skutečnosti Nápravně výchovným ústavem nebyl. Byl to koncentrák.
Po pár dnech na tzv. přibyláku mi bylo jasné, kdo (kromě bezpečáků dosazených StB) lágru Vykmanov ve skutečnosti vládne. Vysoký muž s klátivou chůzí přezdívaný Velký Gulliver nebo také Samorost, "náčelník výchovy" vlastním jménem npor. Jaroslav Krejčí z blízkého města Ostrov. Tento manažer převýchovy, údajně s rodinnými vazbami na ministra vnitra Jaromíra Obzinu, agilně dusil vězně svými "harmonogramy", jakoby převzatými z těch nejhorších sovětských gulagů (převýchovných táborů) pro bezprizorní zloděje.
Šlo o celodenní program buzerace, kdy vězni museli po těžké práci, když měli plnit tvrdé, v podstatě nesplnitelné pracovní normy, provádět nejstupidnější nácviky a školení. Např. "nácvik na ranní rozcvičku" (mnohokrát během bílého dne), nácvik na ukládání ešusů, komínku, stlaní lůžek. Stálé pochodování, jako by byla válka. Nácvik na sčíták (početní prověrka lágru), nácvik na výdej stravy apod. Při permanentním hladu v tomto lágru byl nácvik na vydávání stravy obzvláště odpuzující. Ten spočíval v hromadném pochodu s prázdnými ešusy pod levou paží k lágrové kuchyni, kde samozřejmě nikdo žádnou stravu nevydával, a pochod zpět k baráku. Několikrát denně.
Nepochybně se tím dobře živený "Gulliver" dobře bavil. Zatímco vězňové nedostali po dobu půl roku třeba obyčejné brambory. Protože - jak se vyjádřil dozorce mající na starosti kuchyň "venku jsou moc drahé, to vám dáme radši vitamíny". (Samozřejmě žádné vitamíny ani brambory). Takže furt dokola jen ta boží šlichta z kedluben a mrkve s těstovinami. Ale hlavně prošlé vojenské zásoby z konzerv a instantních pytlíků. Za celá léta jsem neviděl obyčejný rohlík s mlékem. A ovoce? Jen jeden kousek ročně. Na Vánoce jeden citron nebo jedno nahnilé jablko.
Při jiných nácvicích npor. Krejčího museli odsouzenci smekat před prázdnou kanceláří referenta režimu. Jakoby míjeli Boží muka. Také se muselo podávat hlášení, jeden mukl druhému. Náčelník výchovy denně nařizoval školení Ústavního řádu. Nikdy jsem neviděl televizi ani film, jen mě školili, jako analfabeta, Ústavnímu radu. (Řádu, který nakonec v mém případě sami pošlapali.) Pokud si vzpomínám, tak vězeň měl jen 20 min. týdně na osobní volno. V něm mohl např. napsat dopis rodině. (Ovšem pokud mu ho cenzor Karlík nezahodil, jako to běžně dělal mně. A ani mi to neoznámil.) Kvůli takovému teroru, kdy vězni museli často vstávat také v noci na úklid sněhu a na různé služby a byli tedy nejen hladoví, ale věčně nevyspalí, utrmácení a promrzlí, páchali pak někteří sebevraždy.
Na vrub Velkého Gullivera padá řada pokusů i dokončených sebevražd zoufalců, kteří tento teror prostě nezvládli. Vzpomínám na vězně Kučku, staršího pána, který v zoufalství skočil pod kola těžkého náklaďáku a umíral dva dny na těžké vnitřní zranění. "Strašný život, strašný život..." říkával mi, když jsme se na lágru potkali.
Dalším výtečníkem tohoto lágru byl můj tzv. "vychovatel" na baráku č. 5, npor. Alois Čermák. Protože znal moje názory na režim a komunistickou "převýchovu" ve Vykmanově, nechával mě zavírat do korekce (betonová trestní kobka) za každou malichernost. Když jsem ho požádal o povolení k zaslání učebnice němčiny, angličtiny a podobného jazyka, řekl, že mi studovat imperialistickou mluvu nedovolí. Tak jsem ho požádal o ruštinu a na to mi oznámil, že kdybych se měl já, takový nepřítel socialismu a SSSR zlepšovat v ruštině, tak to že by byl naprostý výsměch Sovětskému svazu a celému socialistickému táboru. A poslal mě za drzost do díry (trestní kobky).
Pošlapávání lidské důstojnosti nemělo v tomto koncentráku obdobu a vrcholilo v tamním betonovém bunkru, kde bylo neustále vlhko, zima a tma. Bylo tam 21 samotek s nejostřejším režimem. Poprvé mě tam za trest přivedli začátkem května 1975. Musel jsem se vysvléct do naha, nechat se dohola ostříhat a fantom tamní korekce bachař Pavel Váchal mě přivítal slovy: "Tak ty seš politickej!? Takové jsem střílel v padesátejch na čáře, ty kurvo, ty hajzle! Udělej deset dřepů nebo tě zabiju!", a začal mě škrtit obuškem pod krkem. Potom klouby prstů zaťatých v pěst mi tloukl po holé hlavě. Dozorce Václav Koška a bachař přezdívaný "Knedlík" mi pak započali drtit obě zapěstí tzv. téčkem. To je ocelový lamač zápěstí. (Téčko z kaleného drátu na řetízku, součást pout spojených s opaskem – tzv. medvědem.) Říkali tomu "mírné prostředky" po celou dobu mého pobytu v Ostrově. Npor. Jaroslav Krejčí je takto instruoval.
Asi půl hodiny se vyžívali na mém nahém a bezbranném těle, potom mě zavlekli na špinavou kobku bez oken a vhodili za mnou špinavý hábit, ušitý z jutového pytle, který už muselo nosit aspoň 50 muklů. Z obou silně pohmožděných zapěstí až na kost mi málem vlála kůže. Na ten den nikdy nezapomenu. Byla to středa 7. května 1975. Venku tehdy naplno probíhalo období tzv. Husákovy normalizace - tedy obnoveného komunistického teroru po potlačení svobody Sovětskou armádou roku 1968. Statisíce občanů nic netušících o koncentrácích v ČSSR procházelo v prvomájovém průvodu s mávátky před Ústředním výborem KSČ Husáka, Štrougala, Jakeše, Obziny, Štěpána, Mohority a dalších a oslavovali socialismus.
Nejméně 2x denně donucovali komunističtí teroristé obyvatele bunkru svléci se do naha. Přitom musel každý zvedat paže a chodidla, vyplazovat jazyk, dělat "široké rozkroky", předklony a dřepy. Vězeňský oděv jim mezitím schválně pomíchali na jednu hromadu, takže člověk ani nevěděl, čí rozcupovanou košili a spodky si to vlastně potom oblékl.
Týrání hladem bylo v koncentráku Vykmanov základní složkou "převýchovy". A nejen tam. Ve všech komunistických věznicích sovětského bloku. Jako červená nit se táhl hladomor bolševickým gulagem v Československu. Byla to morová rána všech vazebních věznic, eskortních cel, lágrů a komunistických pevností. K snídani patka suchého chleba a neslazená melta. K obědu řídká, vodová polévka, těstoviny s nepoživatelnou omáčkou. Na večeři krupeto. (Kroupy s něčím nejasným.) Takováto strava se v bunkru ještě snižovala na polovinu a byla absolutně bez masa. V současné době vážím cca 97 kg. Ve Vykmanově jsem měl 54 kila. Mě totiž drželi v bunkru nakonec i bez kázeňských trestů. Prostě jen tak, za nic. Myslím, že to nařídil npor. Krejčí spolu s npor. Čermákem. K tomu dostali požehnání od náčelníka věznice pplk. Josefa Panocha. Takže jejich Ústavní řád, který nám nutili vrchem - spodem, sami brutálně pošlapali.
Jeden z nejhorších mlátičů, který býval přizván do korekce na mlácení lidí, byl již zmíněný Václav Koška. Byl jsem na takové cele v tzv. CDU (celodenním umístění) v korekci, kde bylo rozbité okno. Bylo před Vánocemi, venku mrzlo a padal sníh. V noci nebylo možné s jednou, jedinou tenkou dekou spát. Tuto jedinou deku si musel člověk podsunout i pod sebe. Protože jinak by musel ležet na studených, holých deskách v železném rámu na betonové podestě. Šlo to max. 20 minut, pak člověka probudila hrozná zima. (Středověk zavedený komunisty během „jejich“ socialismu.) Musel jsem vyskočit a čtvrt hodiny cvičit, až jsem se zahřál. Poté zase 20 min. spánek. A to se opakovalo celou noc. Z tureckého záchodu vylézali potkani a z nejrůznějších děr také občas myši. Náhle zarachotily klíče, do cely vstoupil Koška a mlátil mě obuškem. Záda mu kryl vždycky jeden příslušník Sboru nápravné výchovy. Kolik takových nocí ještě přežiju... říkal jsem si v duchu.
Mnoho nevinně odsouzených podobný teror nepřežilo. Na tomto místě jsem přesvědčen, že jako jeden z těch, který toto přežil, mám povinnost své trýznitele označit. Už kvůli těm umláceným. Takže tady je jeden z nich: dozorce Václav Koška, Ostrov nad Ohří. (Foto s manželkou pod článkem.)
Dozorci NVÚ Ostrov nad Ohří – Vykmanov si mohli dělat a také dělali, co se jim zachtělo. Bít vězně, ponižovat vězně, trápit vězně, zabít vězně nebo vězně vykořisťovat. Na pracovišti ŽPS v dolním lágru si naši všemocní páni velitelé nechávali své motocykly povrchově upravovat vysokotlakým pískovým ostřikem a chrómem. Aby jim nerezavěly. Taková drahá procedura je nestála samozřejmě ani korunu. A někteří bachaři si brali vězně (např. ty, kterým už zbýval jen krátký trest) na své chaty a chalupy v okolí Ostrova, aby jim zadarmo prováděli potřebné (např. stolařské) práce.
V březnu 1977 mě odsoudil Okresní soud v Karlových Varech (Břetislav Vaško, Božena Skálová, Ctirad Rzounek) k dalším dvěma a půl roku odnětí svobody. Pokusil jsem se dostat dopis o neuvěřitelně krutých poměrech v koncentráku na Západ, rozhlasové stanici Deutsche Welle. Ihned jsem skončil v bunkru a už jsem se odtamtud nikdy nedostal.
Celkově jsem na samotkách komunistických věznic strávil cca tři roky.
Po nějaké době mě transportovali do nejtěžší věznice Valdice u Jičína. (viz Milan Janča Valdice na internetu).
Závěrem tolik: komunistickým bachařům Krejčímu, Čermákovi, Panochovi, Váchalovi, Koškovi, Paterovi, Sendlerovi, Částkovi, Železnému, Karlíkovi, Šiškovi, Olivovi, Knedlíkovi (přezdívka), Havajákovi (přezdívka) a dalším se podařilo udržet v letech 1975 - 1977 vězeňský systém patřící mezi ty nejvykřičenější. To vše pak přes to, že ve Vykmanově byli umístěni z drtivé většiny vězňové nemocní. Mnozí z nich velmi vážně. Tak např. na oddělení X seděl také spisovatel a chartista Jaromír Šavrda. Dr. Šavrda nedlouho po svém propuštění z tohoto oddělení zemřel. "Vychovával" ho tam ten samý ničema, jako převychovával mě: npor. Alois Čermák.
Já sám, ač před zatčením zcela zdráv, vrátil jsem se z bolševických mučíren rovnou do invalidního důchodu, ve věku 33 let. A mnozí další také.
Činím náčelníka NVÚ Ostrov nad Ohří pplk. Panocha a jeho vyjmenované pochopy morálně i trestně zodpovědnými za zničené zdraví nejen moje, ale i řady jiných vězňů, za týrání, mučení hladem, za vytváření psychicky vyšinutých jednotlivců, za sebevraždy a zmařené lidské životy.
Protože považuji za důležité zlo konkrétně pojmenovat, zmíním také náčelníka StB Plzeň Václava Michala, por. Františka Korandu, mjr. M. Kováře, Stroleného a kpt. Lišku. Dále jsou vinni terorem: okresní prokurátor v Karlových Varech Jiří Liška, soudci Břetislav Vaško, Ctirad Rzounek a Božena Skálová a krajský prokurátor v Plzni K. Anděl. Všichni velmi dobře věděli, jak nelidské podmínky panují pod Panochem v Krušných horách.
Milan Janča, signatář Charty 77, Německo 2012
(poznámky kurzívou – redakce)
70. léta v normalizačním Československu - mlátič komunistického koncentráku Vykmanov bachař Václav Koška s manželkou Ivanou Koškovou, Ostrov nad Ohří
Správce webu odstranil z tohoto článku adresu a věk jmenovaných osob. Jména byla ponechána, protože příslušníci SNB (Sbor národní bezpečnosti) a SNV (Sbor nápravné výchovy) byli za komunismu veřejnými činiteli, jako jsou podobně např. starostové, politici atd. Veřejný činitel byl ze státní pokladny velmi dobře placen a měl velkou moc nad životy jiných občanů. Podle platných zákonů musí proto veřejný činitel strpět menší míru soukromí v médiích, než mají obyčejní lidé. Uvedení jmen a funkcí v tisku a na internetu je proto legální. Fotografii poskytli pracovníci Sboru nápravné výchovy ČR. Zájemcům lze zaslat fotky z lágru ve Vykmanově – červen 2012.
-- kontakt osvot(z)email.cz editor webu Jan Marek
|
