---

 

62. výročí justiční vraždy Milady Horákové na Pankráci

27. června 2012

 

foto: archív o.s.VOT Liberec

projev jednatele o.s. Výbor na odhalování teroru KSČ v lágrech Jiřího Kubíka (50) ke smrti 

Milady Horákové a Pavla Wonky na pankráckém popravišti

 

Vážení přítomní, pane ministře vnitra, pane předsedo Sněmovny, paní místopředsedkyně Senátu.

 

Promluvím jen z hlavy o několika bodech. Miladě Horákové zde na místě její justiční vraždy z roku 1950 u jejího popraviště děkujeme za její statečnost dnes i my nejmladší členové Konfederace politických vězňů. Jednoznačně si vážíme její odvahy postavit se na odpor komunistickému teroru. Ukázala vlastně budoucím generacím světlo a naději. A přitom nemohla v té době vědět, jestli komunismus padne za 40 dní nebo za 40 let, jak se nakonec stalo. Když jsem zde na Pankráci v. 80. letech seděl v cele číslo 10, mluvilo se tam o zdejších procesech a popravách z 50. let. Ale nikdo jsme nevěděli, co je a co není pravda. Až po listopadu 1989 jsme se dozvěděli všechny ty hrůzy a justiční vraždy, co se tu staly.

 

K popravení Milady Horákové patří ještě jedna velmi závažná věc. A to je forma popravy. Toto byl totiž od komunistických zločinců pro ní připravený druhý neoficiální trest mimo samotný trest smrti napsaný v rozsudku. Trest smrti mohl být prováděn trochu civilizovaným způsobem jako v jiných zemích, když už byl uzákoněn a když už bohužel musel být v totalitě vykonáván. A to obvykle dlouhou smyčkou na provazu, který odsouzenému nešťastníkovi po propadnutí do propadliště ihned zlomí vaz a způsobí úmrtí.

 

Komunisté si ale ve své zvrácenosti zařídili, aby odsouzený před úmrtím od nich obdržel ještě jejich soukromý trest krutého a barbarského mučení před smrtí. Za to, že si onen nekomunista dovolil postavit se komunistům na odpor. Takže záměrně používali u této popravy i dalších 241 popravách krátkou smyčku, která nebožáka nezabila, ale nekonečně dlouhých 15-20 minut jej rdousila až jej v nelidských bolestech a stále ještě zaživa udusila. Každá takto prožitá minuta o pomalu odpočítávaných 60 vteřinách musela nebožákovi očekávajícímu naopak rychlou smrt připadat jako nekonečně dlouhý rok. A po ní následovala další a po ní další a další a další nekonečné minuty této morbidní scény. Na hrůzné divadlo se přesně v těchto místech, kde nyní stojíme, s cynismem dívala celá komunistická popravčí komise po celou tu dobu, dokud nenastal konec. Dokud nešťastná oběť po dlouhém trápení v mukách nezemřela. 

 

I proto do budoucna musíme a budeme vždy nahlas svědčit novým generacím o hrůzách komunismu, zvláště jsou-li stejní komunisté stále v KSČM a v parlamentu. Všelijaké hrůzy objevujeme v archívech neustále. Proto jsme založili občanské sdružení Výbor na odhalování teroru KSČ v lágrech a ve spolupráci s policejním Úřadem pro vyšetřování zločinů komunismu je otevíráme. Rudý teror trval příliš dlouho. Zabitou Miladou Horákovou to v 50. letech začalo a až zabitým Pavlem Wonkou to po 40 letech v roce 1988 skončilo. Poznal jsem Pavla Wonku na trestních kobkách ještě před jeho smrtí a byl to stejně statečný člověk proti komunistům jako Milada Horáková. Proto musel bohužel zemřít.

 

Dohledáváme proto viníky, kteří dodnes žijí v poklidu v důchodu. A je tu ještě jedna otázka. Komunističtí funkcionáři, soudci, estébáci a bachaři pracující na politických obětech berou dnes za své zločiny důchody 20-30 tisíc. Jejich oběti asi polovinu. Co by se stalo, kdyby parlament tyto jejich výsluhy zrušil a dal jim v zájmu historické spravedlnosti jenom základní minimum? (Pozn.: zatím jim prý bylo sníženo jenom 10%.) I toto je dluh, který Miladě Horákové a Pavlu Wonkovi ještě dlužíme…

 

Děkuji vám za pozornost.

 

 

Poznámka:

Byl jsem 27. června na 62. výročí justiční vraždy Milady Horákové u popraviště ve věznici Pankrác. Na místě bývalé komunistické šibenice, což bývala pouze stojící fošna se skobou a provazovou smyčkou, stojí dnes stejně  velký dřevěný kříž s trnovou korunou. Celý pietní prostor se krčí v koutku úzké uličky. Navíc ho nešťastně zakrývá odpudivá budova s nějakou rozvodnou. Jen těžko lze pochopit, že za 22 let zdejšího setkávání se s tímto problémem nikdo nevypořádal a nepřemístil rozvodnu o dvacet metrů dál, když se v uličce za ní nachází patrně NEJPAMÁTNĚJŠÍ MÍSTO OBĚTÍ nejhorší doby temna v dějinách Českého národa...

 

Otázka k zamyšlení pro Ministerstvo spravedlnosti (a Vězeňskou službu ČR), které bylo vlastníkem šibenice a okolí v roce 1950 a které je vlastníkem nedůstojného pietního místa i dnes v roce 2012. Možná budou problémem jenom náklady.

 

Politici ale i oběti totalitní diktatury měli své papíry a četli z nich. Světlou výjimkou byl zajímavý projev místopředsedy sněmovny p. Lubomíra Zaorálka. Bez frází a velmi výstižný. Zástupce úřadu vlády dostal slovo, avšak nikdo mu za vládu žádný projev nenapsal, tak se žádný nekonal.

 

Požádal jsem tedy zástupce věznice o prostor, který vláda nevyužila a dostal jsem ho. Popsal jsem komunistické mučení, které Gottwaldovi vrazi Miladě Horákové před smrtí způsobili. Komunisté tehdy páchali nekomunistům bestiální skutky. A srovnal jsem pak i podobný osud zabitého Pavla Wonky o 40 let později.

 

Bylo překvapením, že po akci mi sdělil připomínku člen KPV, který si pamatoval bohudík nepravdivý, 19 let starý článek z Lidovek o údajné spolupráci Pavla Wonky s StB a věřil mu. Přestože všechny možné lustrace a archívy tuto estébáckou pomluvu šířenou i soudkyní Horvátovou z Trutnova, která za smrt Pavla Wonky nese také odpovědnost, už dávno vyvrátily. Ale mrtvý se proti soudruhům už nemůže bránit, tak to musíme udělat za něj asi my. Je to podle mého názoru naše mravní povinnost, když my ostatní z odporu a odboje jsme to běsnění přežili.

 

Doufám, že Pavel Wonka po vloni obdrženém čestném občanství města Hradce Králové dostane v říjnu i státní vyznamenání za přínos ke svobodě a demokracii od prezidenta.

 

Jiří H. Kubík

 

foto: USTR, Nezapomente.cz

 

JUDr. Milada Horáková (25. 12. 1901 – 27. 6. 1950) byla česká politička, oběť justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století za vykonstruované spiknutí a velezradu. Byla jedinou popravenou ženou v rámci těchto soudních řízení. Díky své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany. Zdroj: Wikipedia.cz