Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 02.04.2017 14:25:00 

Političtí vězni komunismu

 
Obsah:
1. Političtí vězni komunismu
2. Princip útlaku a trestu z jejich výpovědí 
3. Permanentní šikana od dozorců koncentráku
4. Otrocké práce
5. Depresívní prostředí Minkovického pekla
6. Tajný skanzen 50. let až do roku 1989 !
 
 
1. Političtí vězni komunismu

V 80. letech v době Husákovy normalizace se v ČSSR ještě běžně zavírali političtí vězni do komunistických kriminálů, stejně jako v 70., 60. a 50. letech. Jen jich nebyly desetitisíce jako v letech padesátých, ale "pouze" desítky až stovky. Totalitní režim už ovládal a terorizoval národ pomocí jiných důmyslných praktik, od školství až po zaměstnání přes obrovskou síť udavačů a přes zákazy a nátlaky snad ve všech oblastech života člověka. A minkovickým vězňům k tomu přidal ještě otrokářský systém v nelidské továrně.

 

2. Princip útlaku a trestu z jejich výpovědí 

Tento princip už nespočíval ve fyzickém teroru jako v 50. letech, kdy bachaři a estébáci vězně mučili, zabíjeli nebo popravovali, ale v teroru pracovním a psychologickém. Účinky byly stejné. Zlomit každého z nás, kdo by mohl znamenat nebezpečí odporu anebo nějakou silnější osobnost, která to všechno ustojí. Pak jsme byli trestáni snižováním dávek jídla a tedy hladověním s budíčkem ve 4 hodiny ráno, což ještě více paradoxně zvětšovalo začarovaný kruh, neboť zesláblý, nevyspalý a hladový vězeň už vůbec nemohl plnit nelidskou pracovní normu na těžkých strojích s metrovými brusnými válci, které vás mohly kdykoliv při únavě a nepozornosti semlít. Nebo nám byl zakázán balíček z rodiny, který beztak mohl být jenom dvakrát za rok a měl pouze 2kg. Takže v něm bylo pár pomerančů a pár sušenek a to bylo na půl roku všechno. Vitamíny byly zakázány, ty se nám hned při cenzuře z balíčku vyhazovaly, aby náhodou vězeň nebyl příliš zdráv. Stejně tak za neplnění norem nám bylo snižováno měsíční kapesné např. ze 120 korun na 30 korun. Vězeň ho však potřeboval, aby si mohl nakupovat potraviny na svačinu do práce. Jinak byl třeba 10 hodin mezi obědem a večeří bez jídla.

 

3. Permanentní šikana od dozorců koncentráku

Člověk zde byl jenom číslo a nebyl člověkem, takže za každý přestupek nebo za každou námitku jsem byl okamžitě trestán dalšími a dalšími tresty. Nejčastěji brigádami ještě mimo zaměstnání, nočním škrabáním 200 kg brambor v mokrém sklepě, zavíráním do betonové kobky s tureckým záchodem v zemi a to na několik dní nebo i na měsíc (viz foto). Zde jsme nikoho celé dny neviděli, maximálně potkany, kteří v noci vylézali ze záchodu a šmejdili po kobce. Od rána do večera jsme v kobce mohli jenom počítat nekonečné hodiny, nekonečné tisíce minut a nekonečné milióny vteřin tak strašně pomalu ubíhajícího času. Zdi zde byly záměrně nahozeny tou nejhrubší kamenitou maltou, aby nebylo možné se o ně opřít nebo na ně psát. Byla to napodobenina sbíječkou opracované skály. Spalo se zde téměř na zemi na 15 cm vysokém betonovém výstupku zakrytém prkny. A to v potrhaných a krátkých teplákách s jednou koňskou dekou na sobě a jednou pod sebou bez dalšího vybavení. Polštář neexistoval, takže hlavu jsme celou noc střídali z jedné paže na druhou vždy jen tak dlouho, než do ní přišla křeč, anebo jsme jí pak už měli jen položenou na zemi. Pracovní a psychickou šikanu zde vězeň neprožíval jenom občas, ale celé roky. Někdo pět let, někdo deset let, někdo patnáct let. Tedy velkou část svého života. Permanentní stres, úzkost, smutek, deprese, strach, beznaděj, žal a bolest. Návštěva od rodiny byla povolena pouze jednou za půl roku na jednu hodinu a to v metrové vzdálenosti přes stůl a se zákazem jakékoliv komunikace o výkonu trestu. Veškeré stížnosti na nelidskost teroru byly marné. Dopisy na dozorovou prokuraturu v Liberci končily ve skříni prokurátora.

 

4. Otrocké práce

Důstojnost člověka zde byla nulová. Práva neměl žádná. Mohl jenom v poklusu dřít a dřít. Ponižování a bití z 60. a 70. let  z větší části ustalo ve druhé polovině 80. let, když vyšla v západní Evropě samizdatová Zpráva o poměrech v NVÚ Minkovice Jiřího Wolfa o otřesných podmínkách tohoto komunistického koncentráku. O jejím propašování do zahraničí a o vydání jsme pochopitelně tehdy nevěděli. V té době také povolil vůdce Sovětského Svazu Gorbačov svobodu slova, v lágru však vládla tuhá bolševická diktatura dál. Vychovatelé nás neustále deptali novými a novými tresty za neplnění norem, které ale ani v 8-hodinovém poklusu v šíleném pracovním tempu kolem nebezpečných strojů nešly objektivně splnit. Zavedli nám společně s vládci továrny skutečný otrokářský systém.

 

5. Depresívní prostředí Minkovického pekla

Celé roky jsme se pohybovali jenom v přesně vymezených prostorech v otrokářské továrně nebo na starých prknech ve světnicích vězeňského baráku. Anebo pak na asfaltovém nástupišti, kde probíhaly vysilující "sčítáky". Všech tisíc vězňů muselo dvakrát denně nastoupit do vojenských oddílů a v pozoru stát někdy celé hodiny v mrazu nebo dešti nebo slunci, až je bachaři dokážou spočítat a shodnou se vzájemně na kontrolních součtech. Obyčejnou zelenou trávu nebo přírodu jsme viděli celé ty roky jenom z okna mezi koridory a nikdy jsme na ní nemohli vstoupit. Z dálky jsme z okna každý den viděli akorát rozhlednu Ještěd, která se tak stala smutným symbolem našeho vězení a smutným svědkem událostí, které se staly nedaleko ní. Nikdo z turistů na této věži neměl ani potuchy, že pouhý kilometr dva od této známé hory je tajný komunistický koncentrák, kde v zaostalých a nuzných podmínkách trpí nespravedlivě mnoho nevinných lidí. Mohli jsme jenom pozorovat nebe a snít o tom, že jednou za několik let ho snad, jestli nás pustí a jestli přežijeme, uvidíme nefiltrované ocelovými mřížemi a drátěným pletivem. A že i do přírody jednou vyjdeme jako svobodní lidé, třeba i bosi, a budeme se trávy, rostlin a stromů dotýkat, abychom se na holou kůži chodidel a dlaní přesvědčili, že ta příroda je skutečná a že jsme z toho zlého snu opravdu na svobodě. Touha po těchto dvou věcech jako je čisté nebe a příroda zblízka, které jsme celé roky pozorovali byla veliká, byly to jakési symboly svobody. Jiné široko daleko nebyly. Občas ještě funící vláček jezdící kolem továrny, o kterém jsme snili jako o vlaku svobody, že jednou do něj snad svobodně nasedneme a budeme se na tu všechnu tak blízkou a důvěrně známou hrůzu s tím charakteristickým a do smrti nezapomenutelným zápachem z našich továrenských chemikálií dívat z venkovní strany a pozorovat jak se pomalu ztrácí v dálce a stejně tak i ten jedovatý zápach se spálených tmelů brusírny.

 

6. Tajný skanzen 50. let až do roku 1989 !

Na nádvoří byl rudý budovatelský transparent o výstavbě socialismu jako vysvětlení, proč ve fabrice dřeme tak neskutečnou otrockou galejničinu šest dní v týdnu, ráno, odpoledne, v noci. A pak na zdech kolem lágru byly obrovské sovětské státní symboly - metr veliká rudá hvězda, srp a kladivo (viz foto).

A to se psal rok 1989...!  Minkovickým komunistům od bachaře Vondrušky, Burdy, Ježka, Kulíška, Johy, Sochůrka, Tomana, Čuchala, Patery až po ředitele Šimka i dozorového prokurátora Kosteleckého a nadřízených ministrů vnitra Štrougala a Obziny byl však stále vzorem Sovětský Svaz, světová říše zabíjení, utrpení a zla. Pak nám tedy po každodenní robotě zbyla samozřejmě ještě touha po našich domovech a našich blízkých, kteří tím nelidským odloučením strádali podobně jako my, ačkoliv byli na svobodě. Trpěli obrovskou beznadějí a bezmocí, že nám nemohou nijak pomoct. A i když se o podmínkách psychického a pracovního teroru nesmělo o návštěvách mluvit jediným slovem, aby nebyla násilně ukončena, z tajných motáků a z neviditelného písma v cenzurovaných dopisech se někdy ve zkratce dozvěděli zlomek o otřesných podmínkách věznice. Aby pochopili, proč vypadáme při návštěvě tak zbídačeně, smutně a vyhuble a přitom jim před poslouchajícími dozorci tvrdíme, že zde je všechno v nejlepším socialistickém pořádku a máme se tu docela dobře.

Snad by ale bývalo lépe, kdyby to v té době ani nevěděli. Muselo jim pak při odjezdu z té prašivé sudetské vesnice pukat srdce žalem...

Dodnes to ponuré místo a ty nekonečně dlouhé roky tam vidíme před sebou jako nejhorší dobu temna v našich životech. A do smrti se kvůli posttraumatickým, stresovým a depresívním syndromům této noční můry už nejspíš nezbavíme...

 

--

kontakt  osvot(z)email.cz   editor webu Jan Marek

 

TOPlist